Po slovech, že Roman pravděpodobně odjede na nějakou chvíli do Kanady se ke strejdovi naučit angličtinu mi zatrnulo... Proč? A na jak dlouho vůbec? Po chvíli zamyšlení mě ale napadlo, že bych mohla jet s ním. Vždycky jsem si přála na nějakou dobu odjet do ciziny jak se říká "na zkušenou", něco si tam vydělat a pak to vše rozfofrovat na cestách :-) Co mi brání? Práce? Rodina? Koníčky? Už dřív jsem o tom mluvila, takže pro moji rodinu to nebyla až tak velká novina. Překvapila mě ale moje babička. Když jsem jí to diplomaticky a opatrně sdělila, zahlásila, že je to dobře :)
"Řekni mi, já to zapomenu. Ukaž mi, možná si to zapamatuji. Nech mě zkusit si to a já to pochopím." Čínské přísloví
Pak ale nastoupily obavy a další otázky. Co vše je potřeba zařídit? Dostaneme vízum? A kolik to bude do začátku stát? Na jak dlouho tam pojedeme? A co tam vůbec budeme dělat? Jak to bude zvládat Roman, když anglicky moc neumí??? Těch otázek bylo neskutečné množství a nikdo mi na ně neuměl odpovědět. Tak jsme si prostě jednou sedli, dali vínko a část věcí si ujasnili. A zbytek byla jen čistá improvizace a vybírání nejlepších alternativ.
Working holiday víza do Kanady nám po měsíci nejistoty naštěstí schválili, i když tomu mnozí nevěřili.
„Štěstí? Co je štěstí? Muška jenom zlatá!“
I když to bylo takříkajíc o fous. Čtyři dny poté, co jsme veškeré formuláře a náležitosti na velvyslanectví odevzdali, bylo přijímání žádostí přerušeno z důvodu vyčerpání kvóty. Rozhodnutí jsme se dozvěděli třináctého května, že by nám „13“ přinesla štěstí? Dokonce jsme se třináctého seznámili, Roman má v tento den narozeniny... něco na tom možná bude :-)
A pak toho najednou bylo nějak moc. Zařídit cestovní pojištění, mezinárodní řidičák, koupit letenku, vyklidit byt a přestěhovat současné 3+1 do malého pokojíku u našich, zajít k zubaři a zubní hygienu, dořešit očkování, dát auto do servisu, abych ho pak s klidným svědomím mohla předat slečně podnikatelce :P , na poštu pro zmocnění, k tátovi pro plnou moc a kdoví co ještě. Já ještě navíc chtěla ostříhat, na kosmetiku, opravit záda na fyzioterapii... Nehledě na to, že jsem se chtěla potkat s přáteli a rodinou. A den měl pořád jen 24 hodin :(
Neříkejte, že nemáte dost času. Máte k dispozici úplně stejně hodin denně, kolik měl Michaelangelo, Kryštof Kolumbus, T.A.Edison, Albert Einstein nebo Winston Churchill. Brown H. Jackson
A co teprve další starost: Jak si sbalit, aby mi nic nechybělo?!? Celý život do několika málo kil povolených leteckou společností :-/ Jak sám Roman řekl, vezme nějaké to tričko, kalhoty, spodní prádlo... To mi řekli i ostatní, stačí prý si zabalit tak na týden, zbytek se dá dokoupit na místě. "Co nemáš, to prostě nepotřebuješ." Když si tedy Roman bude brát jen pár věcí, využiju toho a dám si něco i k němu, ne?
Nu což, dali jsme se do boje a budeme bojovat.
"Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je." Jan Werich
Jen abych doplnila... Odlétáme 5.června brzy ráno z Prahy, přes Paříž a Montreal do Toronta. Držte nám palce ;-)
PS: Dala jsem sem už pár fotek z rozluček a akcí s kamarády a rodinou, možná
se tam najdete :)
https://plus.google.com/u/0/photos/104993697833430828794/albums/5880194923432652465
